Lidové kroje

 

Lidový kroj je historickým oděvem venkovanů, zrajícím na našem území v období od 17. až do začátku 20. století. Vyvinul se z prosté podoby sloužící především jako ochrana před povětrnostními vlivy. Býval zhotoven většinou z materiálu vlastní, domácí výroby (len, konopí, vlna, kůže apod.). Postupně se proměňoval a diferencoval na oblečení pracovní, sváteční (kostelní - nedělní) a obřadní (rituální – svatby, křty). Dále dle společenského statusu na oděvy svobodných, vdaných (ženatých), vdov a starých lidí (tetkovských, stařečkovských) apod. Lidové kroje najdeme v různých podobách po celé Evropě.

Na území České republiky se venkovské oděvy, kterým jsme si zvykli říkat lidové kroje, vyvíjely v jednotlivých regionech odlišně. Hranice velkých panství a farností, místní tradice, různorodost vlivů z okolí, zvyšující se bohatství materiálů a samozřejmě také individuální invence místních „designérů“, vedly postupně k diferenciaci a ke vzniku regionální podoby oděvů.

Kroje, spolu s architekturou, tanci, písněmi, slovesným uměním, místními zvyky a oslavami svátků, projevy lidových řemesel, místní kuchyní, místními dialekty, pořekadly, příslovími a pranostikami atd., chápeme jako součást historie života venkovanů Českých zemí. Spoluvytvářejí regionální pestrost řemeslných a uměleckých projevů našich předků, tedy takzvanou lidovou kulturu.

Denní užívání lidových krojů zanikalo postupně během druhé poloviny devatenáctého století (zejména po zrušení poddanství v roce 1848) do začátku století dvacátého. Tento proces probíhal v jednotlivých regionech různým tempem. Nejdéle se kroj udržel v západních Čechách, v některých částech území osídlených Němci a na jihovýchodní Moravě. Lidový kroj je neoddělitelnou a významnou součástí historie hmotné i nehmotné kultury venkova nejen Českých zemí, ale i v širším evropském kontextu.